Spojené Arabské Emiráty okem Martiny Satkové

Ahoj všichni. I když je teprve únor a v Česku velká zima, já už pádluju na vodě, trénuju při 30 °C a v krátkém rukávu. Tentokrát jsem ve Spojených Arabských Emirátech, ve městě Al Ain.

Je to mé první soustředění v teple od dob, co jsem začala dělat kanoistiku (a to už je nějakých 11 let), takže bych se s vámi ráda podělila o zážitky a postřehy.

 

Začala bych tím, že jsem s radostí opustila Českou republiku, protože v den odjezdu bylo ráno pod nulou a nemohla jsem se dočkat, až budu v Emirátech. Moc jsem nevěděla co očekávat, ale moc jsem se těšila. Ihned po příletu do Dubaje mne šokovalo mnoho věcí a situací. Je to tu vše dost velké a je tu úplně odlišná kultura. Po příletu jsme se akorát vyspali a druhý den měli trénink. První dny na slalomové dráze byly velice náročné. Voda je tu dost silná a člověk se jen tak nepovozí. Naštěstí trenér věděl, jak to tu vypadá, a proto jsme celou zimu věnovali hlavně nabírání síly. První týden tedy nebyl nijak zvlášť zajímavý. Jelikož jsme tu vlastně uprostřed ničeho, nic se tu ve volném čase ani nedá dělat. Proto jsme ze začátku opravdu jen trénovali, já se věnovala studiu, čtení knih nebo koupání u bazénu. V neděli nás pak čekal celý den volna, který jsme strávili v Dubaji. Toto město je určitě velice zajímavé a krásné. Bohužel se nám nepodařilo shlédnout mnoho míst a památek. Den volna se má ale odpočívat a tak mi to vlastně ani nevadilo. Obrovským zážitkem a pohlazením na duši byl výlet na písečné duny, které jsou nedaleko od našeho ubytování. Obrovské duny, nikde nikdo, západ Slunce a celková volnost. Ani to nedokážu popsat. Jen vím, že to bylo úžasné. Hned vedle kanálu máme „kopec“. Je to skalnatá hora, kam se dá také jít na výlet. Je to asi

 Minut svižnou chůzí až nahoru. Odtud je pak výhled na okolí. Není to ale zrovna krásný pohled. Nikde nic není. Ale to, nadechnout se, a nemyslet na nic, to bylo taky moc krásné. Jenom se cestou dost ničí tenisky a není to zrovna příjemné.

Druhý týden jsem měla trochu smolný, jelikož mě přemohla svalová bolest a já nebyla schopna tréninku. Musela jsem vynechat dva dny. Není to mnoho, ale když už jsem tady a viděla jsem, jak ostatní jezdí, jak je krásné počasí apod., mrzelo mě to. Naštěstí mi pomohla Jíťa(naše skvělá masérka), nový přístroj na regeneraci svalů Compex, hodně jídla a odpočinek. Tyto dny jsem pak dost věnovala běhání, protože jsem se jednoduše nudila. Bolest pak ustoupila a já se vrhla do trénování. Mám tu dvě lodě. Kajak a singl, což jsem moc ráda a o to více mě to baví. Čas tu najednou začal utíkat mnohem rychleji a druhý týden skončil. To znamená, že jsem v půlce soustředění a na další týdny se moc těším. Čeká mě závod a pak spousta tréninků a doufám, že i zábavy.

Abych nezapomněla na důležitou složku naší přípravy, což je bezpochybně strava, tak se také podělím o pár postřehů. Na jídlo chodíme do místních podniků, které jsou dost špinavé, a člověk by nečekal, že se v takové místnosti bude jíst jídlo. Opak je ale pravdou. Rýži zde umí uvařit znamenitou. K tomu většinou kuře na kari, pečené kuře nebo kuře v pálivé omáčce. Pokud nemám chuť na rýži, dávám si místní tortilly s nějakou směsí. Buď zelenina, nebo čočka s masem. Cenově to vychází okolo 60 Kč. Já si ale i ráda vařím, takže stravu střídám. Snídaně a večeře si děláme sami. Takže musím říct, že se do Česka těším na maminčinu kuchyni a na to, až si konečně nebudu muset připravovat vše sama.

Tak, první report je u konce, doufám, že to bylo příjemné počtení a jakmile budou nové postřehy a zážitky, ozvu se.