Paja a Devils Extreme Race

Kolem loučovického parkoviště přeplněného plastovými loďmi jsem jezdila od mala. Moje cesta ale pokaždé končila až těsně pod Lipenskou přehradou na slalomové trati. Devils Extreme Race jsem samozřejmě znala, třebaže jenom z doslechu. Čím jsem ale byla starší, bujaré večírky, kam se všichni v pátek a sobotu uchylovali, mě samozřejmě lákaly čím dál víc. A samozřejmě mě taky lákal ten slavný úsek řeky Vltavy jet, z čehož moje maminka teda neměla ani trošku radost. V tu dobu mě ale ještě ani ve snu nenapadlo, že tu jednou budu závodit nebo se dokonce podílet na přípravě Devils Extreme Race.

 Dolů na Čertovo proudy mě poprvé vzal Buchťák v roce 2013 v pátek po slalomovém tréninku. V plastové lodi jsem seděla poprvé, a protože na slalomce jsem do té doby žádnou pořádnou divočinu samozřejmě nejela, musím přiznat, že takhle na poprvé jsem docela koukala. A je jasné, že po pořádném pádlování se člověk musí odměnit pivem a kde jinde si ho dát než právě ve festivalovém městečku Devils Extreme Race společně s ostatními creekaři. Spát jsem šla opravdu velmi pozdě, jestli vůbec… První jízdu slalomového závodu mám trošku v mlze, ale druhou jsem se probojovala dokonce na bednu, takže všechno v pořádku. Alespoň mi ten večer a noc přihrály do života nové kamarády z řad extrémních kajakářů. Do té doby jsem z téhle komunity nikoho neznala. Večírek i pádlování byly peckový, takže bylo jasný, že sem se ještě někdy vrátím. Tolik mé první seznámení se závodem Devils Extreme Race.

 O dva roky později v roce 2016 když jsem na jaře skončila se slalomem, jsem už na Čertovo proudech závodila. Ten rok to byla trochu honička, protože kromě Devils jsem se snažila pořád ještě stíhat i slalomové závody. Tou dobou už jsem chodila s Mírou Kodadou – hlavou, trupem i rukama Devils Extreme Race. Tehdy jsem ještě nebyla úplně zasvěcená do všech příprav, ale spíš vše pozorovala tak trochu s odstupem. Bylo ale nad slunce jasné, že je to fakt mazec a že člověk víceméně 5 dní v kuse nejde spát. A tentokrát to vůbec není večírkem, ale spíš tím, aby všechno klapalo jak má.

 

A co pro mě tenhle event znamená dnes? Opravdu spoustu práce a celoroční dřiny, to je jasný. Dokonce jsem už zapojila do pořádání celou širokou rodinu. Ale kromě toho je to víkend kdy se na jedné z nejhezčích českých řek všichni pěkně potkají ve vracáku, poklábosí a jsou prostě šťastní. Nemusíte řešit žádný shuttle, prostě nasednete do vlaku s další hromadou kajakářů, dáte si k tomu pívo a máte pohodu. A když se nepotkáte na vodě, tak na baru nebo tanečním parketu určitě! Živé kapely po celý víkend a protančené střevíčky to jistí. Každý rok se kromě organizace snažím také závodit. Závod pro mě samozřejmě jde trochu na vedlejší kolej, třeba jako letos když jsem ještě 3 minuty před svým startem stále ještě v suchém oblečení rozdávala čipy ostatním závodníkům, bez snídaně a neučesaná J I tak se ale snažím jet co nejlépe, což si myslím, že se mi celkem daří. Třikrát jsem tu už celkově vyhrála. Takže i když každý rok trošku propadám panice a strachuju se, aby se aby všechno šlo hladce, je to víkend, na který se z celého roku těším úplně nejvíc. Už aby byl srpen 2020!