Veronika Vojtová nová posila Hikoteamu a její podzimní Francie

Jste zde: HIKO SPORT > Aktuality a články

Podzimní Francie

Jako každoročně jsme si chtěli prodloužit sezónu ježděním v teple a díky předchozím zkušenostem, padla jasná volba na Francii. Slovo dalo slovo a naše skupina vyrazila ještě s pár vyvolenými na 10 - denní soustředění do jižní Francie. 

Je pátek 6 večer a pomalu se scházíme u auta před trojskou loděnicí. Ti rychlejší zabírají nejlepší místa v autě a vede se boj i o navazování lodí. Jako vždy se nechává ukecat malý Jířa. Ještě že tak! Kdybychom to navazovali my holky, nemuseli bychom také vůbec odjetJ Už si jen stačí urovnat letiště v kufru, kde něžné pohlaví přečká noc, vyskládat našemu obětavému řidiči drinky s křídly do všech možných i nemožných přihrádek u volantu a vyrazit. Co se dělo cestou? Na to by jste se museli zeptat našeho Jíři, který řídil celou noc. Nikdo jiný by vám neodpověděl. Byli jsme tuhý jako polena.

Na druhý den všechny probudil až neúnavně bubnující déšť zhruba 3 hodinky od místa určení. Zanedlouho nás měla uvítat loňská trať mistrovství světa juniorů ve Foix. Po příjezdu však veškeré nadšení opadá! Voda klesla o půl metru pod normál a pohled na nespočetně frantíků brázdící bezhlavě mezi vykukujícími šutry, nikomu na náladě nepřidává. Při pohledu na oteklého Jířu, který si popíjí kolu, aby během minuty nevytuhl, nám nedává na výběr. Nejít na vodu? Neexistuje. Dokonce se zdržujeme i komentářů. Mezi domácími borci však panuje předzávodní horečka. Raději si zachraňujeme vlastní kůži a vzdáváme boj o najetí bran na zítřejší závod. Přejíždíme na ubytování do osvědčeného kempu U jezera, kde nás vítají již většině známé útulné chatičky. Koukáme z oken tranzitu a ven se nám opravdu moc nechce. Teplo vypadá jinak a bez deště bychom se také obešli. Není však času na zbyd. Bereme nejnutnější věci na jednu noc a přebíháme do chatek. Největší štěstí má Tuňák (Ondra Tunka). S nenávistnými pohledy ostatních pánů, dělá v chatičce společnost dívčímu pokoleníJ Teplé čajíčky a zavrtání se do spacáků nenechá na sebe dlouho čekat. Zanedlouho nás čeká další nedobrovolný trénink, proto každá chvilka odpočinku přijde vhod. Počasí se nevyčasilo ba naopak. Tlukot kapek do střechy nám dělal společnost nejen na druhém tréninku, ale hlavně i celou noc.

Ráno nás pro změnu opět probudil déšť. I přes nepokojné počasí museli kajakáři vyrazit závodit na rozdíl od ostatních, kteří se mohli hřát pod peřinou až do odpoledne. Jejich rozježdění a soustředění před jízdou však překazil pan startér. Kvůli stoupající vodě (o 3 metry vyšší než den před), se závod ruší. Tak si kajakáři místo závodu dali surfing na rozvodněné trati a aby nám holkám to nebylo líto, Jířa pro nás dojel. Celí mrtvý, mokrý a naprosto odrovnaní jsme se vrátili do chatiček a byli rádi, že se nakonec závod nejel. Co dál?? Pořád leje jako z konve a povodně pomalu, ale jistě přichází. Dokonce i v místě, kam jsme se už dávno měli přesunout, se nedá jezdit. Voláme proto naší další grupě v Pau, která nám tuto né zrovna pozitivní zprávu sděluje. Večer jsme odjeli na druhý trénink a všichni jsme museli podstoupit největší oběť!! Naprosto všem už došlo suché hydro. Zahřáli jsme se až večer, při groteskním videu našich jízd z odpoledne. Náladu si zlepšili naši tvrdí kajakáři, kteří podlehli hazardu a zahráli si mariáš.

Stále nepřestávalo pršet a už večer jsme se modlili, aby voda přestala stoupat. Ráno se však naše obavy naplnili. Slalomářská trať byla naprosto pod vodou. Po chodníčku ani vidu ani slechu, dokonce i dráty na branky byly ponořené. My snad pojedeme domů. Není jiná možnost. Co tady? Opět vytáčíme mobil naši druhé grupy SCM střediska v čele s Láďou Galuškou, která si už 2 dny z důvodu povodní válí šunky na plavečáku. Po dlouhé době slyšíme dobré zprávy. Kanál v Pau k večeru konečně poteče!!!! Neváháme, v rychlosti si dáváme ještě před odjezdem naši oblíbenou lehkou vytrvalost. Jak řekl trenér „ Jen tak, aby se neřeklo.“ (Pozn. – nejhorší a nejtěžší trénink z celého soustředění.) Hned poté nabíráme směr Pau a poprvé za celou Francii můžeme zamávat sluníčku na pozdrav. Oskar nás doprovází celou cestu až do nového zázemí, kde budeme skládat hlavy až do konce týdne. Konečně pořádná voda a poježdění podle našich představ. Není co dodat. Večerní trénink při umělém osvětlení. Nevadí, že na každém z nás jsou lehké dopolední přejezdy znát a o eskymáčky není nouzeJ  I tak si užíváme i každou přesčasovou minutu na kanále. Zbytek pobytu šlape ve správných kolejích. Jen se ztupňující se únavou se zvětšovala intenzita toho zlatého kotouče na obloze, což samozřejmě nikomu nevadilo. Každou cestu autem nás nezklamalo ani rádio Fan, které nikdy nezapomnělo zahrát pecku ojojojoj neboli Danza kuduro od Dona Omara. Abychom se nenudili, absolvovali jsme i dva tréninky v St. Pe, což byla příjemná změna oproti náročné umělé trati v Pau. Během týdne jsme v Pau potkávali i náš vzor síly závodníka z Toga, Mella. Nikomu není utajeno, že tento masivní závodník vzhlíží k naší drahé Kateřince. Není divu, že měla proto naše Kačenka o společnost postaráno J Týden však plynul zvolna dál a nás čekalo poslední poježděníčko v St. Pe. V příjemných 25° jsme museli zpět. Je před námi opět 16 hodinová jízda zpět do Čech. Opojení teplem jsme nasedli v kraťasech a tričku. Ranní probuzení nám však přichystalo nemalé překvapení. 30 stupňový rozdíl nás nemile překvapil.

Když jsme dopoledne dorazili k loděnici, vybalili věci a těšili se domů do tepla prospat, všichni jsme zaslechli tu větu, na kterou jsme se báli jen pomyslet a to v pondělí ve 3 na vodě, pak posilka a samozřejmě gymnastika. Není nad návrat do reality.