UWAGA! Open Polish championchip od Honzy Bubníka

Jste zde: HIKO SPORT > Aktuality a články

   Nabídku zúčastnit se Mistrovství Polska jsem zprvu bral jako žert. Přece nepojedu do země, do který se jezdí pro levný záclony, bonbóny jménem Krówka, pod pohrůžkou kletby se hromadně chodí do kostelů a ještě se za všechno platí těma jejich směšnejma penízkama. Nicméně na psychickej, ale i fyzickej nátlak domestikovanýho Poláka Bartozse jsem povolil a nechal svoje předsudky doma. Naládovali jsme Slundův Multivan Zobákem, jeho přítelkyní Kájou, Haninkou a jako zástupce Slovenska jel Tatko Miloš.

   Do místa závodu – Jelenie Gory – není z Prahy daleko, bratru 160 kiláků. A hned za čárou padnul můj první (a zdaleka ne poslední), předsudek: Poláci nejezděj ve flinstouních autech a maj výrazně lepší silnice. Po příjezdu do cíle padnul další: Jelenia Gora neni Zoo, jejíž jedinej obyvatel je hlídač, ale suverénní osmdesátitisícový město s historií sahající do 11. století.

  Protože už je noc, ani se nejedem podívat k playspotu, ale rovnou do kempu, kde by se podle našich představ měla odehrávat mocná party. Docela nás zaráží, že nocleh je od města vzdálenej asi půl hodiny autem. Kdybychom neměli v posádce Zobáka, kterej v místě před tejdnem byl, budem brousit polský cestičky nejspíš ještě teď. Zobáka sme ale v posádce měli, a ačkoli je z nás nejmladší, tak na první pokus uhodnul Severku, zvolil azimut a bezpečně nás doved přes hvozdy a potoky až do kempu. Party nebyla tak mocná a přivítání tak vřelý (až na zmíněnýho Bartozse a Jacka, kterej se sice jmenuje Marczin, ale beztak se chová jak malej Jacek), jak sme očekávali. Naštěstí jsme už světem tak protřelý, že sme si s touhle zástupnou skvrnkou hravě poradili a obsadili nejlepší pozice v altánu u krbu (byla proklatá kosa). Poláci nás ubytovali v chatkách jak vystřiženejch z ROH, čimž jsme rozhodně nepohrdli. Sice k našemu nefalšovanýmu zděšení už chatku před námi stihnul zabydlet Pepé a padaly návrhy na jeho fyzickou likvidaci, nebo alespoň jeho vykouření z přístřeší. Nakonec ale zůstalo jen u návrhů a zmoženi snováním plánů jsme usnuli tiše jako plšíci.

Ráno nás přivítalo sluníčko jak z béčkovýho trháku a mile nás překvapilo, že spíme na návrší nad velkou přehradou. Po neukvapený snídani a dostatečnym vydovádění se s nalezenou golfovou holí jsme se raggae tempem vydali ke spotu. Ten nebyl k nalezení na místě ještě asi čtvrt hodiny. Potom si jeden z bystřejších účastníků zájezdu všimnul nenápadný pěny, vytékající ze spartánskýho přehrazení řeky a vyslovil odvážnou domněnku, že by teoreticky mohlo jít o závodní playspot. V momentě, kdy se mu naslouchající kamarádi chystali vysmát, se ve zmíněný pěně objevil polskej freestyler se startovnim číslem a nám došlo, že je vymalováno. „Valec“, jak domorodci hrdě nazývaj svou lokalitu k provozování vodních sportů, lze charakterizovat snadno. Představte si spot v Kadani a zabalte ho do Kinder vejce. Surprise, máte „Valec“. Ten je typickej jak lehce propěněnou hladinou, tak prudkostí ne nepodobnou hladině rybníku. S Tatkem jsme seděli na břehu a snažili se vypočítat, kolik metrů kubických proteče „Valcem“ za vteřinu. Výsledek nás sklíčil: 0,6. I po vynásobení dvěma (protože si nejsme jistý, jak se k průtoku vody správně dostat a počítali jsme tak s odchylkou 100%), nám nevyšla uspokojivá cifra. Ale už jsme jednou vysolili 20 É, tak here we go.

Krátkej rozpačitej trénink a už se jede. Ve spotu to nikomu z nás extra nejde, tak sme zvědaví, jak si povedou místní borci. A vida! Je tu první jízda, ve který týpek odvážně nasazuje na Phoenix monkey. Pirueta na přídi sice trvá asi 14 dní, ale po ní už následuje jen dvoudenní odpočinek před – oproti všem předpokladům – loopem. Reakce rozhodčích, a sice pochvalný mručení a palce nahoru, nás ukolébávají k přesvědčení, že tyhle závody budou hodně tolerantní. No, 200 bodů, který sem získal v součtu dvou jízd a obsadil tak krásný nepostupový devátý místo (ze 14ti účastníků), mě trošku rozhněvalo. Ale to se už vyhlašuje pětice finalistů, ve kterým budeme mít na druhej den dvě želízka v pomyslnym ohni: Zobáka a Slundu. Hošci svejma perfektníma jízdama ani nedali rozhodčím na vybranou. A to bylo pro sobotu, co se týče závodů, finýto a mohli jsme se naplno oddat aktivní relaxaci.

   Za prvé to byla návštěva centra města. Bartosz nám koupil zmrzlinu a odhalil pohnutou historii názvu města. V temných dobách prvních Slovanů se ve zdejších lesích proháněl zlej Jelen Řezač, kterej všechny kolonisty vzbudil a říznul. Nevim, evidentně si budu muset vylepšit polštinu, tomuhle se mi nějak nechtělo rozumět. Potom sme taky navštívili kostel, ve kterym bylo asi dvě stě tisíc stejnejch letáků, který hlásaly, že Jan Pavel II. byl borec. A nakonec nás náš průvodce vzal do obchodu ve stylu Vše za 29,-. A to jen proto, aby nám ukázal, že když náhodou shodíte stojan plnej deštníků a dobrou polovinu regálu, tak vám k tomu miniaturní plastová květina zahraje Beethovenovu skladbu Pro Elišku, což ještě sama sugestivně doprovodí tancem. Dobrej tip, stojí za vidění. A to bylo asi tak vše, co nás, barbary, v tomhle krásnym městě zaujalo.

   Podle pravdivého rčení „Stress time is the best time“ jsme si s úlekem uvědomili, že ani ne za hodinu v kempu začíná zlatej hřeb závodů a my pořád trčíme v obchůdkách. Proto jsme začali podle ICF pravidel spořádaně zmatkovat. Po chaotickym příjezdu do kempu sme si kapku oddechli, protože vyšlo najevo, že zlatej hřeb, Big Air contest za Jet boatem, se asi o tři hodiny opozdí. Čili dostatek času na návrat do ránem načnutého raggae tempa. Tři hoďky utekly jak voda a burácení třímístnýho skútru nás popohnalo k aktivitě. A stálo to sakra za to. Chytíte se lana jak na vodních lyžích a řidič vás táhne sedmdesátkou po hladině. Naprostej mazec. Kayak se postupně rozeskáče a máte tři možnosti:

a) rozplácnout se o betonovou vodu

b) zapíchnout se do betonový vody

c) udělat trik

   Nakonec jsem zkusil všechny varianty a každá měla něco do sebe. Kupříkladu v situaci „b“ pro mě byly novinkou protočený oční víčka, což jsem doposud u svýho těla nepoznal. Každopádně na mym seznamu dlouhodobě dosaženejch cílů přibyly další dvě položky: vlastní jezero a vlastní Jet. Přece, hanba mi! Nikdy jsem nečet poezii Švorcové a ani Bibli a proto Vám teď nemůžu dostatečně barvitě vylíčit, jak skvělej pocit je lítat v kayaku po jezeře. Ale napravim to a v budoucnu dojde k updatu tohoto článku.

Po tomhle silnym zážitku jsme si chtěli trochu odpočinout před nadcházející party, a přestože nám pořád endorfin stříkal z uší, u mola jsme si s Haninkou a Bartozsem zrekvírovali menší loďku s vesly. Připravili sme si piknik, rum pro námořníky, jakož i lahev šampaňskýho na oslavu dosažení cca 400 metrů vzdálený hráze. Musim uznat, že loďka s veslama se ovládá úplně jinak, než naše frýstajlový speciály. Všechno je předevšim na hrozně dlouhý lokte. Tak třeba flat spin, kterýmu se začátečník jako my nevyhne, může trvat klidně i pět minut. Natož jet rovně k hrázi. Než jsme se k ní vůbec přiblížili, padla tma a my se začali trochu bát, že nenajdem cestu zpět do naší zátoky. Otočit se už pro nás bylo hračkou, ale neustálym flatspinováním při návratu jsme se docela vyčerpali. Předevšim já, protože ostatní členové výpravy se evidentně smluvili, veslovat sem musel sám a ještě na mě křičeli tak absurdní rozkazy, jako „Vesluj a jódluj“ a podobně. Ale návrat se nám slavně povedl, a když jsme přišli do altánku, party už byla pěkně rozjetá. Poláci hráli na kytaru jak smyslů zbavený a free sud piva jim v tom mocně pomáhal. Snad jen proto, že jim pivo zastínilo mysl, mohli mezi sebou hostit maskota klidu, míru a porozumění – našeho Pepého. Ten se právě nacházel v jakymsi stavu euforie, snad způsobeným nedávnym očkovánim proti zvláštnímu druhu tropický nemoci. To mělo ten ďábelskej následek, že se Pepé usmíval a byl po všech stránkách, bojim se to vůbec napsat, milej. Poláci se ukázali jako vcelku družní a když jsem jim v ranních hodinách na kytaru zahrál a zazpíval (neumím zpívat, natož hrát) slavnou pecku 7 dostavníků, byli sme definitivně jejich. Ale to už noc ztrácela svou typickou barvu a my šli na kutě. Ráno bylo tak svěží, jak to v podobných případech bývá, ale vzhledem k tomu, že už asi od dubna trávíme každej víkend po závodech, víme, jak se co nejdřív dostat do normálu. Na svou dlouholetou sociální odloučenost ale po právu doplatil Pepé, kterej vstal, dal si hroznou ránu do hlavy o strop a zase spadnul na postel. Ale do finále stejně neměl zasáhnout, tak jsme ho ponechali jeho osudu a rozjeli se zpět do města, fandit našim atletům.

   Ranní atmosféru mezi ostatníma závodníkama lze popsat lecjak, jen ne jako přátelskou. A jsem přesvědčenej, že kdyby náš tábor nezačal dělat na břehu vyrvál, na kterej sme tak pyšný, ostatní diváci by asi jen seděli a mlčky čučeli do vody. Ale po chvilce se chytli a společně sme fandili freestylerum i v tak bizarních kategoriích, jako byl třeba squirt. Ten byl nerozeznatelnej od klasickýho freestylu zejména proto, že nikdo z Poláků nemá squirtovou loď a všichni jezděj na svejch normálních freestylovkách. I kategorie singlířů byla poměrně obskurní, protože jedinej konkurent našeho Červajze byl Bartosz, od kterýho si stejně držel bezpečnej náskok pěti set bodů a skončil bezkonkurenčně první. Zato kategorie holčiček nebyla z těch divácky nejzajímavějších. Nejlepší z nich, Ízy, korektně řečeno, kapku zaspala dobu a surfingem již dnes málokoho ohromí. Ale to už se nám přiblížilo finále chlápků a my byli zvědaví, jak to naši hošci rozstřílej. Bohužel ze střílení sešlo, Zobák měl pekelnou smůlu na výplachy a Slundu zrazovaly jinak bezpečně najetý triky. Ale k naší radosti (už méně tak k radosti místních) vyhrál poločech Bartosz a to s počtem 680 bodů. O pouhých deset bodů porazil místního (ne tak našeho) favorita Tomasze. Poměrně koukatelný finále, ale díky absenci playspotu i dost bizarní.

   No a už zbývalo jen ocenit vítěze, vzájemně si pogratulovat a vyrazit na cestu domů. Při závěrečný ceremonii nám dokonce organizátor velmi srdečně poděkoval, že jsme k nim přijeli a já jsem si začal uvědomovat, že sem se vlastně docela seknul. Protože Krówky jsou fakt dobrý bonbóny, kostely maj zvláštní nádech doby prvních krotitelů jelenů, polský penízky jsou sice směšný, ale taky šestkrát silnější než naše Koruny a tak levný záclony jsem vážně ještě nikde neviděl.

Za Hiko a Big Blunts exkluzivně pro Vás, Bubáč.