Jste zde: HIKO SPORT > Aktuality a články

Nekonečné africké dobrodružství

Před třemi lety jsme s kamarády z expediční skupinky WW8 jako první na světě splavili většinu řeky Dyntchia v Etiopii. Nechybělo málo, abychom za to zaplatili svými životy.
Když už byla aktuální chuť a konstelace na další africkou misi neúnosně vysoká, a já věděl, že se na Proklatý kontinent podívám znovu, bylo mojí prioritou se Etiopskému hazardu vyhnout. Namísto velké skupiny jsem tedy zvolil skromnější počet, raft nahradil pružnějšími kajaky, výbavu přizpůsobil extrémním podmínkám civilizace prosté džungli. A hlavně – vybral jsem jiný africký stát.
Keňa je tahounem celé Východoafrické unie a krom několika incidentů patří mezi nejstabilnější zdejší státní uskupení. Masivní krvavé bouře během posledních voleb jsou již téměř zapomenuty a země se neustále zoufale snaží získat svoji reputaci luxusní turistické destinace zpět. Zatímco majorita návštěvníku této bývalé britské kolonie vyráží na pohádkové pobřeží okolo města Mombasy, zbytek navštěvuje to nejunikátnější – africké safari. Na prstech rukou se však dají spočítat návštěvníci, kteří se rozhodnou navštívit Keňu kvůli její divoké vodě.
Keni se přezdívá Studená země s horkým sluncem, což nejspíše naráží na neuvěřitelný rozdíl teplot tropického dne a arktické noci. Anebo na tisíc dalších kontrastů – hladovějící chudinu a luxusní mrakodrapy. Lesk hlavního města Nairobi a prach severních provincii. Usměvavých obyvatel a krvavých nepokojů. Absence školství a přebytek mobilních telefonů. TIA – this is Africa.



Mark Savage prodal svoje letadlo, kariéru pilota pověsil na hřebík a za utržené peníze nakoupil auto, přívěs a svůj první raft s pádly. Nemohl zapomenout na radost, kterou kdysi zkusil při sjezdu Zambezi v sousedních zemích. Exklusivní kontrakt s britskou armádou pro outdoorový výcvik vybraných pluků před odletem do Afgánistánu mu umožnil vybudovat skromný kemp, rozšířit vybavení a najmout partu instruktorů. Instruktoři jsou stejní v africké Saganě  jako např. v českých Pardubicích – veselá cháska, která miluje přírodu a adrenalin. Na jejich podpoře při prvních krůčcích v Keni jsem postavil celou naší akci.
Nakonec vyjíždíme jen s Evičkou Chobolovou ve dvou, plánovaného tříčlenného týmu jsme nedosáhli. Zkušení a ozkoušení kamarádi již měli svoje plány či závazky a ostatní jsme nechtěli nejistému riziku vystavovat. Jsme ukázkově vybaveni. Hiko nás vybaví tím nejlepším na sebe na řeky. Panenka svými ultralehkými pádly, Pinguin špičkovým outdoorovým vybavením, Sensor funkčním prádlem. Expediční stravu zastupují high-tech produkty Peronin od Trek´n´eat, organic energy Chimpanzee (o které se zejména místní budou rvát s nasazením života) a v neposlední řadě nepostradatelné sušené maso Jerky´s. Dokumentační technika se skládá z hlavní HDV kamery, zapůjčené špičkové head kamery VIO.POV z pražské sportkamery.cz,  zrcadlovky Nikon a příručního Olympusu Mju. V loďácích od Vodák Sportu chřestí bezchybné horolezecké vybavení od Singing rocku a nad námi visí požehnání od spousty našich kamarádů, Kosáka, Vildy, Oty Holkupa, Snížáka, Musky, CK Cvoku, manželů Tlustých a Leoše Vrbaty. Celou akci pomáhá propagovat hlava WW8 – Petr Kašpar spolu s facebookovým zpravodajem, Gábinou Srbeckou. Všem Vám a mnohým dalším díky!
Letenka do Keni není drahá, vlastní let je ale vysilující. S přestupem v Dubaji, toho moc nenaspíme a obohaceni zážitkem srdečního kolapsu jednoho spolucestujícího, úspěšně přistáváme 3.prosince v Nairobi. Je vedro, vlhko, vzduch je cítit prachem a benzínem a všude je chaotický hluk. Doufáme, že zážitek v letadle nevěští žádné znamení a za chvíli již cestujeme do Sagany, městečka cca 100km vzdáleného severně od Nairobi, kde se nachází kemp Savagů. V tomto jejich sídle ustanovujeme naši hlavní základnu. První dny jsou smutné. Celá Keňa se vzpamatovává z velkých povodní, takže se vlastně nedá nic jezdit, a kdyby ano, tak se tam nedá jak dostat, těch pár komunikací je beznadějně pod vodou. Využíváme to k pečlivé aklimatizaci a zvykání si na nové kajaky, Fluidy Solo, které jsou těžké avšak bytelné, což budeme v budoucnu neustále oceňovat. Přesto je přestup z našich Zet těžký a trpký. Cvičíme na vodnaté vlně, a snažíme se nebát hnědé vody, divokých zvířat a spalujícího slunce. V rámci několikadenního čekání na opadnutí vody vyrazíme na jih země okouknout zdejší slavné etnikum – Masaje, přímo v jejich safari prostředí. Nezapomenutelné zážitky. Ale už se těšíme na to hlavní, divokou vodu.



Oblast okolo Sagany je díky aktivitě místních instruktorů relativně prozkoumaná. Využíváme toho a degustujeme místní perličky. Hned první řeka, Tana, nás překvapuje krásnými peřejemi WW 4-5, kdy můžete využít její až stometrové šíře a volit různé průjezdy, od technických skoků, až po vodnaté válce. V závěrečné peřeji pak po sjetí monstr slajdu volíte mezi levým a pravým ramenem. Pravé padá ve dvou zlomených stometrových slajdech a levé pak ústí krásným vodopádem o výšce devíti metrů. Jezdíme tuto řeku několikrát. V krátké bundičce, kterou tu všichni bezmezně obdivují, či jen tak v trikách – je vedro a řeka příjemně chladí. Pomyšlení na mrazivý prosinec u nás doma je zatlačeno hluboko do vzpomínek.



Zkoušíme řeku Mathoyiu, kterou bych popsal jako Čerťáky bez přestávky v délce 14km. Jen jedna přenáška, jinak čisté průjezdy se spoustou divokých afrických zvířat na břehu.

North Mathoyia nám dá zabrat. Jako první sjedeme její dva úseky naráz, celých 42km WW 3-4(5) bez vracáků. Večer už chápeme místní režim, totiž spát už v devět večer a vstávat v sedm.

Njamindy je doslova pecka. Vstupenka je peřej WW 4 zakončená 16m vodopádem.Celkové převýšení dle GPS 21m. Zde končí pouť pro moje pádlo, dopad v mohutné vodní tříšti nezvládá a já jen se štěstím eskymuju s jeho zbytkem v pekelné bublině u dopadu. Respekt Hiku – špricka vydržela, což se nedá říct o našem ugandském kamarádovi, který nás na Njamindy doprovázel – jiný výrobce pro něj znamená životní boj bez špricky  v kotli vodopádu. Až později se dozvím, že to byl teprve druhý sjezd tohoto skoku. První pokus čtyř místních skončil třemi rozplavbami. Voda je zde výjimečně studená, takže se navlékáme do dlouhých Hiko bund, na což Uganďan koulí oči – dlouhou bundu nikdy v životě nepoužil, natož pak dvouvrstvou. Zbytek řeky je obtížná technická WW 4-5 plná neustálého napětí, snad nikdy není vidět za zatáčku. Evička to jednou jen taktak stihne před zrůdně nesjízdným vodopádem, který se zničehonic vynoří za zatáčkou. Naštěstí umí sakra zabrat, a lehké pádlo se sportovním tvaru listu ji pomůže, za chvíli je v bezpečí.


Jsme rozježděni, takže není co odkládat. Využíváme místní chaotické dopravy, což je pouliční mix pohrdáním smrti, agresivity a náhodných trajektorii, nakládáme kajaky a míříme směrem do vysokohorských oblastí Mt. Keni. Po této nejvyšší hoře je i celá země pojmenovaná a věřím, že je krásný zážitek si liduprázdný trek vyzkoušet. Snad příště – my musíme do džungle. Před námi zde byla jen jedna britská expedice a sjela tři řeky. Desítky jiných ale na dotek kajaku jen čekají.
Prvosjezd celé řeky v oblastech džungle není legrace. Problémy začínají už s logistikou, na řeku se není jak dostat, silnice neexistují a ani 4WD teréňák, který normálně jede přímo skrz les nemá šanci. Máme jednu mapu – pozůstatek britských armádních verzí, jiná není. Kajaky tedy často taháme několik hodin na hřbetu a mačetou se prosekáváme hradbou z ostnatých lián. Nevíme, jak řeky vypadají, jsme schopni z map určit výškové převýšení a tvar údolí, jinak nic. Proto jsou kajaky nabaleny nouzovou výbavou na vícero dní, což se jaksepatří pronese.
Zvládneme tříhodinový sestup do údolí řeky Nithi a bezproblémově zvládneme krásný 8 km dlouhý úsek obtížnosti WW 3-4+ . Několik divokých přenášek a spousta exotické fauny a flory.



Další den vyrážíme na Mutongu. Řeku jsme si předtím rozdělili na tři úseky. Na vrchní se musí pěšky. Vyrážíme brzo ráno, s úsvitem. Po téměř osmihodinovém ostrém přesunu se dostáváme za hranici deštného pralesa, dál už to nejde. Nasedáme na prvním 4m vysokém skoku. Čistá linka, čistý dopad. Krásné seznámení. Ještě nevíme, že takovýchto krasavců tu potkáme bezpočet. Následuje kontakt s domorodci, který eskaluje v divoký konflikt. Oni chtějí peníze a mají mačety. My máme rozčílení a morální převahu. Vyhráváme my, a byť roztřeseně, pokračujeme dál. Ztracený čas nám zoufale chybí, musíme přespat na drobné pláničce u řeky, stan stavíme na ostrůvku z nasekaných banánových listí. V noci je neuvěřitelná zima a neustále se obáváme přepadení, spánek tedy ne a ne přijít.



Ráno vstáváme před úsvitem a vyrážíme. Víme, že je toho před námi ještě hodně. Přenáška soutěsky s několika vodopády. Všechny sjízdné, ale jejich úctyhodná výška přes dvacet metrů s těžkými nájezdy nás v tomto terénu odkázané sami na sebe odradí od jakýchkoliv pokusů. Tady si nemůžeme dovolit riskovat sebemenší zranění.
V pozdním dopoledni dorážíme na začátek druhého úseku, kde máme připravené čerstvé zásoby. Po vydatné snídaní vyrážíme dál. Krásná peřej stíhá ještě krásnější peřej, skoky, slajdy, vracáky, obtížnost cca WW 4-5. Skoro to vypadá na vodácký ráj. Pak přijde primitivní přehrada, vodopád cca 20m (eventuálně sjídný) a řeka přidá na spádu a objemu. To už se trošku bojíme. Vracáků je poskrovnu a za horizont není vidět téměř pořád. Naštěstí stihneme zastavit před opravdu velmi těžkou WW 5 peřejí. A to jsme nevěděli, že končí další dvacítkou. Tentokrát pohádkově čistou do laguny. Ale ten nájezd nás přesvědčuje, přenášíme. Bohužel, jinudy se nedá do navazující soutěsky dostat a tak táhneme po okolních hřebenech naše kajaky přes dalších osm kilometrů. Ve finále, chvíli před soumrakem, jsme na konci druhého úseku. Jsme vyřízeni, nemůžeme se vyčerpáním ani hnout.


Následuje rozhodnutí přestat s expedičními extrémy a zkusit nějakou čistou divokou vodu. A taky bude Štědrý den a my byli pozvaní na rodinnou oslavu k Savagům.
Anglosaské zvyky nejsou tak krásné jako naše, ale pádlovat spodní Tanu, cca WW 3-4, pak sníst krocana, dát si pár dárečku a druhý den jít opět skákat 9m vodopád, je supr zážitek.

Vše nebylo krásné. Při jednom sjezdu si Evička poškodí rameno, což ji vyřazuje z pádlování. Jednou se spleteme v řece a namísto technického drop´n´pool vpadneme do cca 100 ccm vodnaté nechutné pětky. Zkusíme první peřej typu Gesause, šlo by to, ale v tu chvíli se hýbe hladina – to jak si místní hrají s jedinou elektrárnou v oblasti, a odplaví nám při prohlídce dalších peřejí kajak. Jeho záchrana nám zabere několik hodin, a nezbývá než absolvovat několik dalších hodin pochodu zpět do civilizace.


Keňa je vodácký ráj. Pokud by se podařilo sjet všechny řeky v námi navštívených oblastech, je zde stále cca desetkrát větší území na hornatém západě Keni. Lidé jsou přátelští, byť afričtí (kdo poznal, ví o čem mluvím). Je tu levně a lze tu najít u Savagů skvělé zázemí. Pokud Vás tedy nebude bavit čekat v blátivém listopadu a prosinci na sporadický sníh, kupte letenky a vyražte pádlovat do Keni. Stojí to za to.


Pavel „Srb“ Srbecký a Eva Chobolová

bližší info a další reporty z pádlování v Keni, ale i s jiných koutů světa lze najít na www.ww8.cz