Albánie 2011

Jste zde: HIKO SPORT > Aktuality a články

Jako každé jaro vyrážím s partičkou na pádlovací výlet po Evropě. Po loňské úspěšné Bosně padla volba na trochu vzdálenější Albánii. Termín volím tradičně na konec dubna. Celkem nás jede 15.

Z Prahy vyrážíme tentokrát s rekordním zpožděním šesti hodin. Díky moderní technice ve stříbrném VW nám odmítají svítit poziční světla na vleku. Po několika hodinách bezvýsledného hledání chyby nakonec implantujeme červené blikačky z kola přímo do světel. Mohli jsme konečně vyrazit. Cestou mě z příjemného podřimování budí hrknutí přes zpomalovací práh v bezejmenném chorvatském městečku. To už přestal svítit vlek celý. Rozhodli jsme se to řešit kdesi uprostřed Chorvatska na dálničním odpočívadle. Předcházel tomu ale nákup elektromatroše v Baumaxu. Výsledek byl, že ovládá osvětlení vleku spolujezdec ze speciální kutilské konzole.
V neděli ráno vyrážíme z hor před Podgoricou kde jsme na chvíli složili hlavy. Prvních pár kilometrů odsejpá pěkně. Ve městě je trochu problém najít správný směr na Albánii. Čím jsme dál, tím se objevují v silnici hlubší a větší díry. Průměrná rychlost se povážlivě snižuje a já začínám tušit, že se na vodu hned tak nedostaneme. Konečně celnice. Po důsledné kontrole, vyrážíme na albánské silnice. Až k 1. benzínové pumpě (cca 500 m od čáry) je super asfalt, pak začíná prach, díry a kamení. Cestovní rychlost se ustaluje na 20 km/h.  Náš první cíl, řeku Kir, vzhledem k pokročilé hodině vypouštíme a jedeme raději nechat opravit prasklý vlek. Oslovuju chlapíky u domku, který vypadal jako autoservis. Vlek je do 20 minut opraven. Ještě netušíme, že to není jeho poslední oprava. Dál pokračujeme na řeku Fani i Vogel. Spíme na plácku u vody pod „panelákovým“ hradem.

Řeka Fani i Vogel má při 8 m³ má obtížnost WW II-III (2x X, 1x IV). Cestou je jeden 1,5 m stupeň, pak dlouho nic. Ve druhé polovině jsou 2 místa absolutně nesjízdná. Přenášení je možné. Na březích je všude spousta pytlíku a odpadků. Vody je málo, můj Mystic dostal pořádně zabrat. Končíme u města Rreshen.

Úterní ráno je ve znamení silného deště, nikomu se nechce ze spacáků. Čeká nás 1. úsek řeky Devoll, obtížnosti WW III-IV. Řeka tu vzdáleně připomíná dolní Ötz.  Končíme po asi 15 km za pěším mostkem. Dál pokračujeme autem a cesta se postupně změní ve vostrý offroud.


Ve středu nás čeká 2. úsek Devollu obtížnosti WW III, s místy IV.  Na řeku sedáme pod nesjízdným sifoništěm. Když společně s Hafem převážíme auta užijeme si oba dost adrenalinu. Na cestě jsou hluboké koleje, brody, velké kameny, prudké sjezdy i výjezdy – prostě offroud. Kupodivu to naše auta v pohodě zdolávají. Je docela chladno, soukám se do hikáckého Joblina. Ještě nevim jak mi mi bude v sucháči fajn. Řeka ze začátku docela sype a dva lidi z partičky ulovily docela dospělé krysy. Užívám si sucha při čekání než je pochytáno všechno plovoucí vybavení. První kilometr WW III-IV a jedna práva zatáčka se sifonem. Od soutoku s levým přítokem WW II-III. Cestou 3 místa na prohlídku se sifonem. Před nájezdem do spodní soutěsky končíme.

Ve čtvrtek nás čeká už 3. úsek Devollu a to soutěska. Obtížnost při 10-15 m³ asi WW III s jedním těžším místem. Nasedáme na místě včerejšího vysedání. Plavba majestátní soutěskou, kde jen tušíme nad námi  silnici, je úžasná. Vysedáme u prvního většího pravostranného přítoku. Je zde také vojenský objekt maskovaný jako troska vojenské budovy. Hned nás přišel hlídat (rozumějte vočumovat naše převlékající se děvčata) voják.

Náš další cíl volím řeku Lengarice. Jízdu zpět cca 30 km dlouhým offroudem kolem Devollu nepřežil náš, již jednou opravovaný vlek, oprava stojí zas 20 €. U Lengarice jsme "už" ve 2 h ráno.
Ráno zjišťujeme, že voda v Lengarici není. Jdeme tedy aspoň do kaňonu nakouknout zdola, formou jakéhosi kaňoningu. Koupání v termálním jezírku, které je cestou neodolal nikdo. Voda není nikde v oblasti, proto velím: „Přejezd na řeku Valbona“. Ještě nevím, že nás čeká cesta dlouhá 12 h. Posádky obou vozu to berou sportovně a strhává se přejezdový večírek.




Na Valboně jedeme horní úsek WW IV-V. V korytě je celkem dost stromů, proto neustále prohlížíme. Valbona je úžasná divoká voda. Něco přenášíme, ale většinu jedeme. Končíme za výjezdem ze soutěsky. Dalo by se ještě pokračovat další soutěskou, ale už je dost hodin.
Neděle je ve znamení návratu. Naposledy dáváme kajaky do vody na spodním úseku Valbony, kde je lehká otevřená WW II+. Vzdutí přehrady je jasné znamení, že je čas vylézt z vody. Zamáváme Valboně a vyrážíme směr Skhödra a následně domů.
Během ospalého návratu přemýšlím co příští rok. Pokračovat v průzkumu Balkánu, nebo zabrousit po delší době na jih Evropy?